Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
THE ARMED jsou takoví vousatější THE DILLINGER ESCAPE PLAN. Více špíny, méně jazzu, více punku a nikdy neslevit z rychlosti a neurvalosti, se kterou rozlévají svoji vizi chaotického hardcoru. Hluboko do kůže mají zadřené CONVERGE a málokdy ubírají nohu z plynového pedálu. Pokud si chcete zavzpomínat na to, jací byli THE DILLINGER ESCAPE PLAN před deseti lety a nestojíte o přebytečné instrumentální vychloubání a naopak byste uvítali více kytarových nečistot a vazeb, jsou THE ARMED tím pravým. Snad krom trochu méně zdivočelé skladby „Pushing Daisies“ je toto EP přecpáno k prasknutí nesmlouvavou energií, která se dere ven všemi dostupnými cestami.
Dvakrát zmínění králové instrumentálně nabušeného hardcore/metalu nejsou uvádeni jen tak pro nic za nic. Není tajemstvím, že na minulém EP přispěl svým bubenickým uměním do skladby „Common Enemies“ zakládající člen tohoto souboru Chris Pennie. THE ARMED však nechtějí být kopírkou, i když se může zdát, že hned úvodní skladba „Young & Beautiful“ jakoby v mnoha ohledech připomínala nesmrtelnou „Panasonic Youth“. V tvorbě těchto extrémistů z Detroitu je mnohem více cítit touha po přímočařejším vyjádření, které bude působit méně učesaně a současně i syrověji. Pro mne jedno z nejzdařilejších EP minulého roku.
8 / 10
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.
Byli u rozmachu švédského melodického deathu a nahráli dvě alba. To druhé však nevydali, mezitím se rozutekli do jiných skupin. Po třiceti letech se dali znovu do kupy, a kromě nového materiálu vydávají i ono druhé album. Pěkná exkurze do devadesátých let
V rámci žánru celkem unikátní deska s výraznou basou, která k sobě váže epileptické rozervané screamo, epické post-hardcorové pasáže a syntezátorové linky. Italům z Ligurie se povedlo navázat na dřevní klasiku a přidat něco svého.
Přes veškerou maskovanou a krvavou image předvádí obrození MUSHROOMHEAD především tradičnější hardrock/metalovou klasiku. Občas se v riffech, řevu a osobité melodice objeví připomenutí, že skupina měla kdysi své specifické kouzlo, ale to už je dnes pryč.
Hudba téhle party z Manchesteru je ukázkou klasické stoner doom školy a jako posluchač balancuji na vážkách, zda už je to příliš klišé, nebo stále ještě dostatečně zajímavé. Ale odkazy na sabbatovské vlivy celkem fungují, takže snad dobrý.
Jak dí kolega Noisy. Velmi slušná deska, zdařile zlámaná skládanka ULCERATE a GORGUTS postavená však na tučnějších a brutálnějších základech. Těžký poslech, je to jako když chcete vylézt osmičkovou cestu a máte k dispozici tak třetinu použitelných chytů.
